Nové číslo Divadelní revue zkoumá opakování a jedinečnost v umění

Druhé letošní číslo Divadelní revue se soustředí na téma opakování a jedinečnosti v umění. Ukazuje, že opakování není pouhé vracení se k témuž, ale způsob, jak věcem přisuzujeme význam, váhu a hodnotu. Teprve opakovaný pohled často umožňuje skutečně porozumět – odlišit podstatné od banálního, rozpoznat kýč i výjimečnost. Opakování zároveň funguje jako nástroj paměti: zachraňuje minulost před zapomněním a dává jí nový smysl v přítomnosti. Texty čísla sledují, jak se tento princip projevuje v divadle, kritice i psaní samotném, a to napříč různými historickými obdobími i uměleckými formami.

Úvodní studie Pavla Drábka se zaměřuje na divadelní adaptaci a klade zdánlivě paradoxní otázku, jak může teorie pracovat s něčím tak jedinečným a neopakovatelným, jako je divadelní zážitek. Studie Otty Drexlera připomíná téměř zapomenutou osobnost avantgardního umělce Emanuela Famíry a ukazuje, jak komplikované, rozporuplné postavy někdy z dějin mizí právě proto, že se nevejdou do jednoduchých výkladů. Téma opakování je v čísle dále rozvíjeno na konkrétních inscenačních případech. Klára Černá analyzuje současnou pražskou inscenaci románu Mýcení. Rozčilení Thomase Bernharda a sleduje, jak dnešní divadlo spíše vytváří asociace než vyprávění příběhu. Markéta Polochová se věnuje opakovaným návratům k hrám Henrika Ibsena v tvorbě režiséra Jana Nebeského a ukazuje, že dlouhodobá práce s jedním autorem může vytvářet soudržný a svébytný režijní svět.

Výraznou část čísla tvoří také recenzované statě v rubrice Materialia. Čtenáři se mohou dočíst o ochotnickém divadle pražské šlechty na počátku 19. století (Martin Hanoušek) či o nově objevených malbách z hlediště někdejšího Městského divadla v Prešpurku, dnešní Bratislavě (Jana Luková). Jak Otokar Fischer četl dílo Arthura Schnitzlera, jeho oblíbené motivy loutky, iluze, déjà vu či osudu, prostředkuje ve svém textu Michal Topor. O návratech Jaroslava Kvapila k Shakespearovi a o adaptaci Snu noci svatojánské pro rozhlas píší Petra Ježková a Pavel Drábek. Text Věry Velemanové obrací pozornost k výtvarníkovi Liboru Fárovi, jehož typografická a scénografická tvorba výrazně ovlivnila podobu českého divadla 20. století. Závěrem rubrika přináší výsledek dotazníkového šetření o profesních podmínkách umělecké kritiky a publicistiky v ČR od Daniely Machové.

Součástí čísla je také rozhovor Otty Drexlera s filozofem Vojtěchem Kolmanem, jenž srozumitelně přibližuje otázky dialektiky, jazyka, omylu a humoru.

Do rubriky Fokus přispěli Michael Sodomka esejem věnovaným libereckému kulturnímu fenoménu, Vojtěch Voska textem zaměřeným na dlouhodobou strategii práce se publikem v Divadle Na zábradlí a Otto Kauppinen článkem zacíleným na průběh a debatní uzly letošního ročníku konference Perspektivy teatrologie. Rubrika Desiderata přináší umělecký esej Michala Denciho, který se vrací k samotné podstatě divadla jako opakování, jež dává smysl lidské zkušenosti – a možná je i způsobem, jak se vyrovnávat s konečností a pamětí.

Vedle odborných studií nabízí Divadelní revue tradičně také knižní recenze, přehled nových publikací, zprávy z česko-slovenského divadelního prostředí a vzpomínku na významnou osobnost české teatrologie Vilemínu Pecharovou.

Divadelní revue je odborný recenzovaný teatrologický časopis otevřený mezioborovým přístupům a pohledům spřízněných humanitních oborů. Dvakrát ročně jej vydává Národní institut pro kulturu (NIK), redakčně jej připravuje a odbornou úroveň garantuje Kabinet pro studium českého divadla. Šéfredaktorkou je Petra Ježková, editorkou nejnovějšího čísla Josefína Formanová. Grafické zpracování Kristýna Žáčková.

V tuto chvíli si můžete číslo přečíst online. Tištěná verze bude dostupná k zakoupení na našem e-knihkupectví Prospero na začátku roku 2026.